Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939 VIII n

Jan Benda

Další normu schválila Beranova vláda 6. prosince 1938. Předpis o revizi bytových poměrů ve státních obytných domech stanovoval vypovězení všech nájemníků, kteří měli vlastní domy. A dále určoval přednostní přidělování bytů především zaměstnancům evakuovaným z obsazeného území.

Prakticky docházelo ve vilové zástavbě k rozdělení horního patra a uskromnění obyvatel umístěním dalšího nájemníka. Pamětník ing. Špecinger vzpomínal na případ jedné vily v Zátiší v Kralupech: „Tam bydleli Lužíkovi, což bylo pět dospělých lidí, přestože nahoře byly pouze dva pokojíky, byla tam dána pětičlenná rodina plukovníka Hauka, která tam bydlela mnoho měsíců.“ Vzpomínka podmokelského strojvedoucího popisuje podobný případ tentokrát u státního zaměstnance: „Stěhoval jsem se do Kralup, kam jsem byl mezitím přeložen a kde jsme sehnali byt u soukromníka, až nahoře v podkroví.“ Je nutné zmínit, že se jednalo o náročné bydlení i v jedné místnosti a bez příslušenství. Ti, kteří takto bydleli, měli ještě štěstí. Celá řada prostorů, které uprchlíci obývali, původně nesloužila jako byty. Z hygienického hlediska se jednalo o místnosti naprosto závadné. Jednalo se o různé kůlny, prádelny, sklepy, půdy apod. Světnice byly často mokré a vlhké a tísnilo se zde často několik rodin. Ještě v květnu 1939 žili uprchlíci v rozptylu, tedy po bytech a domech, namnoze ve špatných poměrech, zejména po ubytovací stránce. A to přesto, že péče o utečence se postupně zlepšovala, jak uvádí zpráva sociálních pracovníků YMCY.58

Otázky stálého ubytování a bydlení

Musela se vyřešit také otázka stálého bydlení. Soustavnější pozornost si vysloužila na začátku nového roku. Výnosem z 15. února 1939 zjišťoval Ústav pro péči o uprchlíky u okresních úřadů, ve kterých oblastech na- stala přílivem imigrantů největší bytová tíseň. Podle došlých odpovědí nařídil sestavit seznamy, z nichž vyplynulo, že nejhorší bytové poměry byly zaznamenány v okresech: Moravská Ostrava, Místek, Frýdek, Valašské Meziříčí, Vsetín, Kladno, Roudnice n. L., Příbram, Plzeň. Po zodpovědění dotazníku se jednalo přímo s obecními úřady nebo s obcemi, kde byla tíseň nejnaléhavější a kde nešlo čekat na výsledky stavebních aktivit nastávající sezóny, nýbrž bylo zapotřebí okamžité pomoci. Podmínkou podpory, která se prováděla formou bezúročné zápůjčky, bylo, aby obec nebo jiný místní činitel přispěl k úhradě stavebního nákladu věnováním pozemku, stavebního materiálu, potahu a zabezpečil úhradu oné části stavebního nákladu, která nebyla kryta bezúročnou zápůjčkou ústavu. Ústav neuděloval podpory na stavbu domů státních zaměstnanců, neboť nespadali do oboru jeho působnosti.

Ústav pro péči o uprchlíky získal z fondu londýnského starosty na podporu staveb obytných domů pro uprchlíky částku asi 18 milionu korun. Měla být využita v místech, kde panovala nejnaléhavější bytová tíseň. Pro Moravskou Ostravu bylo vyhrazeno 1,5 mil. Kč, pro kladenský okres 2,5 mil. Kč, 60 000 Kč pro Lysou nad Labem a zbytek se měl použít na další stavební projekty tam, kde toho bylo nejvíce třeba.

Na Kladensku mělo vzniknout 44 dvojdomků o 88 bytech o pokoji a kuchyni. V okrese Moravská Ostrava se mělo postavit 15 obytných domů. Později byla na stavbu 36 obytných budov o 30 bytech v okresech frýdeckém, místeckém a valašskomeziříčském vyhrazena částka 7 250 000 Kč. Pro samotný okres Moravská Ostrava se částka navýšila na 3 602 000 Kč. Z vyzískaných prostředků vzniklo ve čtvrti Mariánské Hory 26 jednopatrových zděných domů s 208 bytovými jednotkami. Každý dům obsahoval 8 jednopokojových bytů (předsíň, kuchyň, pokoj, sociální zařízení). Nájem se pohyboval v rozmezí 100–140 korun. Rovněž v Lysé nad Labem se začínalo se stavbou nájemního domu o 34 bytech a pro tento účel byla připravena částka 360 000 Kč. Pro město Roudnice, které plánovalo obytný dům pro uprchlíky o 18 bytech, se vyhradilo 370 000 Kč. Mimo to se projednávala žádost města Turnova, Kralup nad Vltavou, Hronova, Solnice, Ústí nad Orlicí, Humpolce, Pelhřimova, Březových Hor a jiných.

Ústav pro péči o uprchlíky později prováděl i půjčky na stavbu vlastních domků uprchlíků. Kladně bylo vyřízeno na 176 žádostí v průměrné výši 14 000 Kč. Na 120 zápůjček na činžovní domy pro uprchlíky bylo vydáno 18 561 000 Kč.62 Na Kladensku vznikla u každého postaveného domu (celkem jich bylo 76) ovocná a zeleninová zahrádka. Přibližný náklad na domek, který obsahoval kuchyň, pokoj, předsíň, spíž, koupelnu, sociální zařízení, ale i chlév pro drobnější zvířectvo činil 60 000 Kč. Ve středočeských Kralupech řešilo město situaci sociálně slabých občanů v lednu 1939, kdy byl vypracován projekt na stavbu činžovního domu o 29 bytech s nižším nájemným. K čemuž byl zakoupen pozemek 16/1 v Havlíčkově ulici a domluveny podmínky zápůjčky u penzijního fondu ve výši 500 000 Kč.

Problémy uprchlíků s nízkými příjmy se dostaly na pořad dne v březnu 1939. Tehdy se město rozhodlo vybudovat dům pro uprchlíky na základě přispění „uprchlického institutu“. Výši zápůjčky měl dojednat náměstek starosty přímo v ústavu. Na uvedeném jednání mu byla přislíbena částka kolem 400 000 Kč, která byla potvrzena 4. května 1939 a její uvolňování mělo probíhat dle stanovených instrukcí. Mimo bezúročné půjčky rozhodlo město o použití 245 000 Kč. Vyhotoveními náčrtku domu byl pověřen místní architekt ing. Petr, který měl spolupracovat s architektem Kvěchem.

Mezi městem a úřadem došlo poté k podepsání smlouvy, v níž byly podmínky konkretizovány. Měl vzniknout obytný dům o 30 bytových jednotkách (10 obytných kuchyních a 20 bytech o pokoji a kuchyni). Zápůjčka dosáhla výše 380 000 Kč, avšak vyplácení prvních peněz bylo podmíněno zahájením prací a dokončením přízemí budovy. Obec musela věnovat na stavbu parcelu, vyhotovit dlužní úpis, dodržet schválený projekt stavby a ukončit stavbu nejpozději koncem srpna 1939. Prostory se měly nabízet za přiměřené nájemné, které nesmělo přesahovat částku 1200 Kč ročně. Konkretizovaly se i osoby nájemníků. Měli to být uprchlíci, kteří měli před rozhodnutím berlínské konference československou státní příslušnost a hospodářský nebo politický útisk je donutil opustit po 12. září 1938 území postoupené Německu, Polsku nebo Maďarsku. Podle dalších paragrafů museli být nemajetní, pracovat v trvalém pracovním poměru a nesměli mít vlastní byt. Zvýhodňoval je pobyt ve stísněných místnostech. Upřednostňovány byly především rodiny se třemi a více dětmi. K tomu se vztahovala další okolnost, že byty nesměly být pronajímány státním a veřejným zaměstnancům. Např. kralupské zastupitelstvo odsouhlasilo stavbu v druhé půli června 1939 na pozemcích 16/1 a 16/10 v Havlíčkově ulici. Náklady na dům se nakonec vyšplhaly až na 825 000 Kč. Zbylé peníze hodlalo město získat úvěrem. Dům byl dokončen v roce 1940.

Nedlouho potom projevili i železničáři zájem na stavbě bytového domu. Pro jejich návrh, který se řešil také na říjnové schůzi, byly určeny stejné podmínky jako pro činžovní dům. V Havlíčkově ulici tedy vznikly tři domy. Nájemní s 29 byty město později prodalo.

Ti, kteří nechtěli, nebo se jim nedostalo možnosti bydlet v činžovních domech či se neřadili mezi sociální případy, si chtěli postavit své vlastní bydlení. Své žádosti směřovali na místní zastupitelstva. V Kralupech bylo v květnu 1939 rozhodnuto o prodeji pozemků na Spořilově za výhodnou cenu 25 Kč za čtvereční sáh a byla stanovena podmínka stavby domu do 1 roku. Brzo zde vznikla úplně nová vilová čtvrť, která dotvořila kolorit města. Mezi 27 lidmi, kteří na pozemky dosáhli, nalezneme nejen železniční zaměstnance (strojvedoucí, vlakvedoucí) ale i ostatní profese jako např. truhláře, dělníka, bankovního úředníka.

Bytová otázka se řešila i v následujících letech stavbou domů v Šafaříkově ulici, které byly dokončeny až po válce. K jejich stavbě bylo užito také prostředků uprchlického institutu.

Poskytování podpor

Uprchlíci přišli často zcela bez prostředků a potřebovali podporu na určitou dobu, než dojde ke stabilizaci jejich složité situace. Již v září se přidělovaly zálohy okresním úřadům pro zajištění stravování a ubytování potřebných běženců. Na začátku října 1938 obdržely všechny obce oběžník, ve kterém je okresní úřady informovaly o možnosti poskytnutí zálohy na nezbytné výlohy týkající se uprchlíků. Podmínkou bylo, že maximální náklad na osobu a den nesměl překročit 8 Kč a prostředky se měly použít především u osob, které byly zcela nemajetné. Obce měly usilovat v první řadě o jejich bezplatné umístění v rodinách místního obyvatelstva a tím eliminovat veřejné výdaje na zaopatření. Na Kralupsku se výše vyplácené částky určila na 5 Kč na dospělého a 2,50 Kč na dítě na 1 den. Výše podpory kolísala a souvisela s místními poměry, které umožňovaly snížení maximální částky. Rozhodnutí o snížení nákladů na jednu osobu byla často kritizována, neboť snížená částka v některých případech nedostačovala, zvlášť když si uvědomíme, že hromadné stravování stálo 6,57 Kč na osobu a den. V tom případě se problém stíral, neboť při „společné vyvářce“ se peníze nevyplácely. Po kritice došlo na některých místech k navýšení základní částky. Podpory byly odstupňovány podle počtu členů rodiny, dvoučlenná rodina měla obdržet maximálně 14 Kč, tříčlenná 18 Kč, čtyřčlenná 22 Kč a vícečlenná 24 Kč.

Ze státních prostředků se ke konci listopadu 1938 podporovalo 23 680 uprchlíků (v zemi České 17 063, v zemi Moravskoslezské 6637). O týden dříve na nabídku pomoci reflektovalo 17 068 Čechů, 66 Slováků, 28 Rusínů, 3867 Němců, 8 Poláků a 70 židů. Z národnostního hlediska čerpalo podporu 72 % Čechů, 16 % Němců a 0,3 % židů. Většina okresů hlásila urychleně stoupající tendenci počtu podporovaných. Šíma uvádí, že o souhrnnou subvenci ze státních prostředků se ucházelo celkem 110 874 Čechů, 13 308 Němců a 269 židů.

Jak je patrné z tohoto národnostního rozvrstvení, na veřejných financích bylo závislých minimum židovských uprchlíků, kteří čerpali v naprosté většině péči poskytovanou židovskými náboženskými obcemi a Sociálním ústavem židovských náboženských obcí. Pokud nežili z vlastních prostředků. Němečtí utečenci využívali zaopatření financované státní subvencí ve větší míře, avšak v ostatních případech o ně pečovala komunistická Solidarita, Pomocný komitét DSAP, Akční výbor sudetoněmecké uprchlické pomoci (Der Aktionausschuβ der Sudeten-deutschen Flüchtlingshilfe) soustředěný u Německého domu. Tendence počtu podporovaných měla ke konci roku vzestupný trend.

S prohlubováním zaopatření se projevilo centrální úsilí o evidenci a kontrolu státních podpor, a tak oběžník ze 7. listopadu 1938 nařídil, aby každý uprchlík obdržel podpůrný list, do něhož se měly zapisovat všechny subvence, které dostal od všech komitétů či jiných humanitárních institucí. Základem výnosu bylo rozhodnutí ministerstva sociální péče, jež zavedlo od 13. října 1938 povinné záznamy o vydaných prostředcích z veřejných fondů.

Podpůrný list uprchlíka vydávaly příslušné okresní (státně policejní) úřady každé osobě, která byla povinna hlásit pobyt na samostatném přihlašovacím listě podle výnosu zemského úřadu z 6. října 1938 s výjimkou státních zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků. Ti na vydání listu neměli nárok. Evidenci vyplacených veřejných prostředků tisk přivítal.

„Zavedením podpůrných listů bude zajištěno, že žádný uprchlík, který neohlásil pobyt nebo se neuchází o práci, nebo pobírá podporu podle gentského systému, nebude podporován z fondů pro péči o uprchlíky. Bez předložení podpůrného listu nesměla být žádná podpora vydána.“ Osoby, které dostávaly příspěvky v rámci uprchlického zaopatření, neměly nárok na podporu z titulu státní stravovací, chlebové a mléčné akce, jakož i stravovacích a ošacovacích programů organizovaných Ústřední péčí o mládež. Kdo pobíral podporu v nezaměstnanosti podle gentského systému, neměl možnost pobírat pravidelných podpor z fondů pro utečence. Z těchto fondů nemohli být podporováni ani ti rodinní příslušníci, na něž majitel podpůrného listu pobíral zvýšený státní příplatek k podpoře v nezaměstnanosti. Pokud tvrdil, že nepobíral a ani se neucházel o zvýšený státní příplatek na některého svého rodinného příslušníka, musel to dokázat potvrzením ústředí své odborové organizace. Jestliže tyto skutečnosti dokázal, mohly být poskytovány uprchlické podpory jemu i příslušníkům jeho rodiny.

Držitel podpůrného listu se měl hlásit jedenkrát měsíčně o zaměstnání u místní zprostředkovatelny práce a vždy mu měl být o tom učiněn záznam do podpůrného listu. Tímto aktem bylo vázáno vyplácení podpor. Každé zaměstnání uprchlíka či rodinného příslušníka se mělo vyznačit v uvedeném listě.

Rovněž každá podpora od veřejných nebo z fondů dobročinných organizací, udělená majiteli nebo jeho rodinnému příslušníku, musela být zanesena a potvrzena v oddíle C podpůrného listu. Osoby bez tohoto archu (jejich rodinní příslušníci) neměly obdržet žádnou subvenci. Kdo se nehlásil u zprostředkovatelny práce, obdržel zaměstnání či průkazní lístek k příspěvkům podle gentského systému nebo případně odmítl nabízenou přiměřenou práci, nesměl být z titulu uprchlického podporován pravidelnými podporami (stravováním), nýbrž mu měly být poskytnuty pouze nejnutnější věcné potřeby jako šatstvo, obuv, nářadí pro domácnost apod. Přičemž umístění v pracovním útvaru se považovalo za zaměstnání. Do podpůrného listu se nezapisovala přispění z titulu nezaměstnanosti podle gentského systému. Všechny instituce měly přihlížet k tomu, co již majitel podpůrného listu nebo jeho rodinní příslušníci dostali, a měly též rozvážit, jaké nejlepší pomoci bylo zapotřebí. Oběžník z 9. listopadu 1938 vyžadoval návrat všech uprchlíků, kteří odmítali pracovat a vyžadovali veřejnou podporu, neboť se již uklidnily poměry. Na nízkou pracovní morálku si stěžoval okresní hejtman v Kralupech JUDr. Vorel: „Někteří nic nedělají, chodí stále po úřadech … vyžadují stále podporu 8 Kč denně. Mnozí z nich zcela pohodlně odpočívají. Takové osoby nemají být nadále trpěny a mají se navrátit do svých domovů, neboť došlo k uklidnění situace. Nemají dostávat podporu, tu mohou dostat jen tehdy, pokud dokáží a nebudou o tom stále jen mluvit, že jsou nemajetní a že se nemohou či nesmějí navrátit do své dřívější obce.“

I z těchto důvodů došlo v lednu 1939 k vydání výnosu Ústavu pro péči o uprchlíky, podle něhož šlo udělovat podpory zásadně v naturálním stravování, a jedině ve zcela výjimečných případech se mohly poskytovat v hotovosti. Přesto si lidé v některých končinách další potřebné peníze získávali „obtěžováním veřejnosti žebrotou“.

Vyskytl se další problém. Některé rodiny uprchlíků měly několik podpůrných listů, znějících na jednotlivé rodinné příslušníky, získávaly tak neoprávněně několikanásobné stejné příspěvky dobrovolných sociálních organizací, a protože chyběl přehled o poskytnuté pomoci, pro tu kterou rodinu, upravil 1. odbor Ústavu pro péči o uprchlíky vydávání podpůrných listů výnosem R 200-10/3 z 10. března 1939. Zmíněné listy měly být dále vydávány „nemajetným utečencům, kteří neměli rodinných příslušníků s nimi v okresu bydlících, nebo živitelům rodin pro celou rodinu na jméno hlavy rodiny.“ Dosud vydané podpůrné listy jednotlivým rodinným příslušníkům se odebraly. Subvence byly přepsány na jeden podpůrný list hlavy rodiny. Ministerstvo sociální a zdravotní správy považovalo dosavadní stav péče o utečence za provizorium, za stav nouze, ve kterém se musela činit opatření podle okamžité potřeby. Pro další postup předpokládalo stanovení určitých programových zásad. Uprchlické zaopatření mělo vytvořit dostatečné podmínky pro to, aby se „lidé bez domova“ mohli co nejdříve živit vlastním podnikáním a prací. Přímé peněžní podpory proto měly být postupně eliminovány a s dalšími měsíci se mělo usilovat o likvidaci podpůrné akce.

Stravování

Utečenci se do určité doby živili ze svých zásob a z toho, co jim přinášeli lidé a humanitární organizace. Tento stav nemohl být trvalý, proto se začalo organizovat hromadné stravování. Jenom tam, kde pro malý počet uprchlíků v místě nešlo zorganizovat hospodárně, mohly být vypláceny podpory v hotových penězích.

Stravování v hromadných ubikacích se provádělo hromadně v hostincích nebo si jídlo připravovali uprchlíci sami. Říjnová situační zpráva uvádí, že pokrmy dosahovaly dobré kvality a příprava nebyla finančně nákladná. V samotných táborech se o vyvařování ucházelo na 20 000 uprchlíků, k nimž přistupovalo ještě 25 000 osob, které na „jídlo“ docházely ze soukromého ubytování.

V Moravské Ostravě zajišťoval vyváření Červený kříž, brzy se jeho možnosti vyčerpaly a organizování převzal tamější okresní úřad, který zřídil jídelny: v klášteře Milosrdných sester sv. Kříže, Sociálním domě spolku Dobromila v Poděbradově ulici a Sociálním domě Ludmila ve Všehrdově ulici. Masivní nápor uprchlíků si brzy vyžádal rozšíření „sítě“ o vítkovické závodní jídelny. Zpočátku nebyl výdej stravy datován, takže docházelo k podvodům. Štědrovečerní večeři si někteří utečenci vyzvedli několikrát. V Praze probíhalo stravování v Hybernské ulici, v Německém domě, Vysočanské noclehárně a dalších zařízeních při hromadných ubytovnách.

V Kralupech a v některých dalších městech prováděla stravování pro osoby ze zabraného pohraničí Okresní péče o mládež. Široký rozsah akce ji vedl k rozhodnutí, aby na stravování participovali majitelé hostinců, v nichž byli uprchlíci ubytováni. Vyvařování pro první vlnu uprchlíků v Kralupech si po dobu 20 dnů vyžádalo částku 25 089,35 Kč. Přepočteme-li ji na osobu, činí 6,57 Kč na 1 den. Nejvyšší počet stravovaných v jednom dni činil 337 osob. Náklady se snížily díky darům místních pekařů a uzenářů. Instrukce jednatele pomocného výboru určovaly, aby stravování probíhalo ve vhodných místnostech oddělených od ložnic, jídelní lístek měl být vytvořen dle vzoru Státního zdravotního ústavu a měly být dodržovány předpisy. Směrnice pro stravování byly vypracovány na základě vědeckých zkušeností. Díky nim mělo být zajištěno řádné a přitom úsporné vyživování zejména se zřetelem na nutriční hodnotu a střídání jídel. Pokyny obsahovaly povšechné hygienické normy, jídelní lístek na 14 dní sestavený pro 10 osob, přičemž průměrná cena za jednu osobu na jeden den činila přibližně 5 Kč 40 hal., což bylo vypočítáno podle cen potravin v Praze. Stravovací předpisy vydal Ústav pro péči o uprchlíky v 500 výtiscích a distribuoval je všem okresním úřadům. Jak konkrétně vypadala uprchlická strava, okusil i premiér Beran na Kladensku, kde utečenci obědvali bramborovou polévku a maštěné knedlíky s mákem. Uvedený jídelní lístek předepisoval na oběd také fazolovou polévku, černého kubu s kapustou, na večeři pak tlačenku nebo salám, chléb a čaj.

Může se zdát, že když stravování probíhalo ve stejných podnicích, ve kterých byli hromadně ubytováni uprchlíci, muselo nutně docházet k nedodržování předpisů. Vzhledem k velké koncentraci utečenců se tak nejspíše stávalo. Postupem času v souvislosti s rozšiřováním ubytovacích kapacit se situace zlepšila, neboť na stravování se mohlo docházet. Řada stížností na kvalitu vyváření se objevila ve vysočanské noclehárně. Ukázaly se jako neopodstatněné. Denně tam byla uprchlíkům podávána masitá strava a dvakrát v týdnu v poledne i večer.

Potom, co Ústav pro péči o uprchlíky zastavil výplatu podpor na stravování uprchlíků v hotovosti a nařídil stravování in natura, upravil otázku stravování s výjimkami pro nemocné, těhotné ženy a děti do 6 let. Týkalo se to případů, kde nebyla prokázána možnost opatřit hromadné stravování uprchlíkům (v místech, kde byl nepatrný počet uprchlíků a kde nešlo vyjednat jejich stravování v hostinci nebo v soukromí). Pokud nebylo možno úspěšně opatřit stravování tímto způsobem, okresní úřady dostaly pokyn, aby v těchto případech byly vydávány poukázky na potraviny pro nákup u obchodníků nebo vypláceny podpory v hotovosti. Náklady na stravování byly vysoké. Na začátku ledna 1939 za něj stát platil denně tři čtvrtě milionu Kč a jen částečně bylo uhrazováno ze soukromých sbírek.

Likvidace akce na podporu uprchlíků

S jarními měsíci roku 1939 se usilovalo o postupnou likvidaci uprchlické akce.Jednak rozšiřováním počtu zaměstnaných utečenců a aplikací vládního nařízení č. 301 z 25. listopadu 1938, kterým se prováděla opční smlouva s Německem. Tento předpis určoval u osob, které se staly či zůstávaly československými občany domovské právo v případech, pokud ho neměly na tehdejším území Československé republiky podle pořadí uvedeného v zákoně. Díky tomu mohlo být zaopatření řady osob přenášeno z tzv. uprchlické podpory na obce, které se o utečence začaly starat v rámci chudinské péče.

V tomto duchu postupné likvidace byl koncipován i oběžník č. 44, v němž Ústav pro péči o uprchlíky vyzýval všechny okresní úřady, aby přestěhovaly do domovských obcí ty uprchlíky, kteří byli nemajetní, neměli výdělečný příjem, nemohli se sami opatrovat, či odepřeli nabídnuté zaměstnání. Okresní úřady měly určit domovskou obec podle nařízení č. 301/1938 Sb. Přepravu svršků uhradil uprchlický institut a jízdné jednotlivé okresní úřady. Celkem bylo nahlášeno 392 přestárlých osob a 188 chronicky nemocných. Vznikl také seznam nezaměstnaných svobodných děvčat z hromadných ubikací. Soupis se měl použít na jejich eventuelní přeškolení, či rozvahu o možnostech emigrace.

V podpůrné akci ústavu, taktéž v soukromém a hromadném ubytování, měly zůstat pouze osoby bez doposud neurčené domovské příslušnosti, tj. starci, lidé práce neschopní a opuštěné děti, dále lidé, kteří neodmítli nabízenou práci a doposud nebyli přesunuti do okresu, kde bylo zaměstnání k dispozici. Vše týkalo rovněž žen a dětí, které buď čekaly na výzvu svých manželů k odjezdu za hranice, nebo jejichž manžel (otec) byl zařazen do pracovního útvaru v blízkosti ubytovny. V tomto případě mohly v ubytovnách dočasně zůstat za předpokladu vzájemných kontaktů alespoň jednou do týdne.

Osobám, které nepřijaly práci či neuposlechly rozkazu k odchodu do pracovního útvaru, nesměla být vyplácena podpora z veřejných prostředků, tak to stanovoval výnos Ústavu pro uprchlíky ze 17. února 1939.

Za účelem usnadnění a urychlení vystěhování byly kroky k soustředění všech uprchlíků německé národnosti z hromadných ubikací na Moravě do tábora ve Svatobořicích. V Čechách nebyla k dispozici prostorná ubytovna, kde by se dali ke stejnému účelu soustředit všichni dotyční utečenci. Nakonec úředníci vybrali ubytovnu v zámku Světlá nad Sázavou, která pojala 160 osob a 2 ubikace v Berouně pro 300 jedinců.

Emigrace Němců po lednových komplikacích nabrala v únoru 1939 na obrátkách, odjížděli především muži, ženy s dětmi prozatím zastávaly. Předpokládalo se, že když už vycestovali, ženy s dětmi se k nim lehko dostanou. V hromadných ubytovnách žilo počátkem února 1939 v Čechách asi 1600 a na Moravě 800 Němců. Na začátku března bylo hlášeno zrušení 34 hromadných ubytoven, naproti tomu se aktivovalo 5 nových ubikací.

V únoru 1939 požadavky na hromadné ubytování i na finanční podporu dále stoupaly, řada uprchlíků totiž vyčerpala své úspory a možnosti ubytování u příbuzných a známých nebyly časově neomezené. Bylo jasné, že hlavním cílem sociálního zaopatření se stává nejrychlejší zařazení utečenců do normálního produktivního života. Jedním z nejúčinnějších prostředků pro likvidaci hromadných ubytoven bylo opatřování rodinných bytů pro uprchlíky, kteří již si zaměstnání našli. Opatření bytu totiž pro ně znamenalo již definitivní hospodářské zakotvení.

Sílila snaha ukončit uprchlickou podporu a to k 15. květnu 1939. Na jaře se totiž otevíral prostor pro sezónní zemědělské a stavební práce, které mohly nabídnout místa některým nezaměstnaným. Všichni práce schopní měli být definitivně začleněni do pracovního procesu. Přičemž uprchlík byl povinen přijmout každou práci bez ohledu na předchozí zaměstnání. Odmítnutí znamenalo vyloučení z podpory. Lidem speciálních povolání, či s různými zdravotními omezeními mělo být vhodnější zaměstnání vyhledáno i za pomoci Ústavu pro péči o uprchlíky. Pokud byl někdo potom propuštěn z práce, dostával prostředky z podpor pro nezaměstnané. Všechna opatření směřovala k co nejrychlejší likvidaci hromadného ubytování. Propůjčené vybavení ubikací mělo být vráceno, nově zakoupené věci uskladněny pro možnou budoucí potřebu. (Vymenované osoby měly být převzaty do péče chudinské a to a) osoby přestárlé, b) ženy nemající manžela, které se musely trvale starat o děti a nemohly chodit do práce, c) nemocní, kteří se prokázali vysvědčením úředního lékaře.) 15. května 1939 se zrušilo stravování uprchlíků z akce pro uprchlíky. Dobrovolné sociální organizace byly prostřednictvím Výboru pro pomoc uprchlíkům požádány, aby přispěly co největší měrou, zejména z prostředků poskytnutých jim k tomu účelu fondem londýnského starosty k úspěšnému provedení likvidace veřejné péče o uprchlíky. O průběhu likvidace měly podat nejpozději do 30. května 1939 detailní zprávu. Ze sociologického hlediska se lidé v rozptylu snáze vraceli do normálního života a zapojovali do pracovního procesu. I proto měly být hromadné ubytovny rušeny. Poslední statistika k 1. dubnu 1939 zaznamenala 146 ubytoven s 8050 osobami. Skoro celý úbytek uprchlíků v tomto období způsobila emigrace uprchlíků německé národnosti. Výkazy zaznamenaly mimoto poměrně hodně případů návratu do původního bydliště v odstoupeném území. Již od března 1939 se projevil pokles podporovaných o 5052 lidí. V dubnu 1939 pokračoval úbytek uprchlíků zesílenou mírou, jednak ziskem zaměstnání, tak i náborem do pracovních útvarů. V květnu 1939 se odhadoval počet uprchlíků v hromadných ubytovnách v Čechách a na Moravě na 6000, což bylo méně než polovina nejvyššího stavu zaznamenaného koncem prosince 1938.

I při všeobecné likvidaci hromadných ubytoven, jak byla nařízena výnosem Ústavu z 5. května 1939, se počítalo se zachováním jejich určitého počtu, neboť pro všechny utečence nebylo možné zaopatřit jiné ubytování a u části se počítalo s další emigrací. Proto byly určeny ubytovny, kde se měli soustředit. Pro Moravu byl určen tábor ve Svatobořicích (pro Němce) a Ivančicích (pro židy). V Čechách měly být zachovány ubytovny Buštěhrad, Poplzí u Roudnice, Černovice u Tábora (pro těhotné matky s kojenci).

Zahraniční zájem o situaci v hromadných ubytovnách a hlasy kritické vůči péči o uprchlíky

Poté, co byly v zahraničním tisku uveřejněny informace o špatné situaci v některých uprchlických táborech, vydalo ministerstvo vnitra nařízení, ve kterém vyzývalo zemské úřady k omezení „zbytečných někdy i nevítaných a podezíravých“ návštěv hromadných ubikací, přičemž prohlídka měla být dovolena pouze delegacím a jednotlivcům s příslušným povolením zemského úřadu. Příbuzní mohli navštívit uprchlíky za souhlasu příslušného okresního úřadu. Na zájmu cizinců o situaci v táborech to nijak neubralo. Širší činnost v tomto směru vyvíjeli především sudeto- němečtí poslanci Wenzel Jaksch a Karl Keller. Nařízení o návštěvách navíc doplnily cenzurní pokyny. Úředníci tiskové dozorčí služby měli při vykonávání předběžné tiskové přehlídky dbát na to, aby nebyly propouštěny zprávy o „nedostatcích nebo nepřístojnostech v uprchlických táborech, či informace, které by mátly veřejnost, nebo by mohly ohrozit prestiž státu.“Na druhou stranu ministerstvo sociální a zdravotní správy odmítlo nabídku tajemníka německé národní rady aktivistických stran Walde- mara Quaisera a Emilie Pfeiferové na zřízení ukázkového tábora, který by sloužil propagaci do ciziny. Mimoto Quaiser neúspěšně žádal o svolení ke zhlédnutí tábora s německými uprchlíky, přičemž argumentoval údajnou podporou anglických kruhů. Kriticky se vyjadřoval o blízkosti některých táborů obsazenému území.

Přestože ke zřízení ukázkového tábora oficiálně nedošlo. Většina zahraničních návštěv směřovala do hromadných ubikací na Kladensko. Jistě v tom hrála roli i jejich blízkost Praze. Na začátku prosince 1938 navštívil tyto ubytovny premiér Beran s ministrem sociální a zdravotní správy Klumparem. Během Silvestra potom N. G. Winkou spolu s trojčlenným britským doprovodem ve společnosti ing. Podhájského. Zahraniční návštěvníky zajímalo především, za jakých okolností museli ubytovaní uprchlíci opustit svoje domovy a jaké násilí na nich bylo spácháno. Winkou požadoval vizitaci ubikací chudých židovských uprchlíků. S vyhýbavou a nepřesnou Podhájského odpovědí, že židovští uprchlíci patřili výhradně mezi zámožné osoby, se nechtěl spokojit. Přání pana Winkou nebylo nakonec vyplněno. V pátek 13. ledna 1939 dorazili do téhož místa Vysoký komisař Společnosti národů pro uprchlíky Sir Herbert Emmerson, Lord Ducannon, doprovázeni členem výboru londýnského starosty, delegátem fondu Save the Children Fund a Mezinárodní unie pro pomoc dětem H. W. Samsem.

Nastíněný úřední postup neplatil pro aktivisty fondu londýnského starosty, kteří prováděli podle potřeby kontrolu ubytování v různých lokalitách. Již zmíněný H. W. Sams tak učinil 17. listopadu 1938 prohlídku uprchlických táborů v sedlčanském a benešovském okrese. Chybějící vybavení (mýdla, kbelíky, ručníky, příbory) okamžitě zakoupil a předal do hromadných ubytoven. Již dříve navštívil tytéž ubikace poslanec DSAP Wenzel Jaksch s členkou výboru londýnského starosty, která věnovala uprchlíkům 4000 Kč na nákup obuvi. Zbytek peněz rovnoměrně rozdělila mezi utečence. Samsův záznam o cestě uvádí, že podmínky v táborech nebyly tak špatné, ale bylo jasné, že problém péče o uprchlíky bude obtížný s ohledem na blížící se zimu.

Předseda fondu londýnského starosty Ronald Macleay informoval na schůzi Výboru pro pomoc uprchlíkům o konkrétních dojmech z pro- hlídky táborů. Stav řady ubikací považoval za uspokojivý, avšak někde za velmi nevyhovující. Dotazoval se proto, zdali úřední místa plánovala výstavbu provizorních ubytoven, které by mohly zlepšit kvalitu bydlení. Podle úředníka ministerstva sociální péče měly ubikace mnoho stinných stránek, mezi které řadil zejména obtížné vrůstání uprchlíků do běžného života, které v případě ubytování v rodinách probíhalo snazší cestou. Výhodou byla snadná distribuce potravin a ošacení. Macleay se rozhodl nabídnout prostředky ke stavbě nových či úpravě starých ubikací. Návrh měl své opodstatnění, když pomineme skutečnost, že zástupci výboru Macleayovi přesně neodpověděli na položený dotaz. Výbor totiž tvrdil, že ke stavbě provizorních ubikací neměl dostatek peněz. Argumentace se nesla na národní tónině. Fond londýnského starosty se totiž neměl dostatečně věnovat českým uprchlíkům, kteří byli povětšinou rozptýleni v rodinách, a měl preferovat Němce a židy, kteří byli koncentrováni v táborech. Potom co Macleay ustoupil od myšlenky stavby nových ubytoven, souhlasil s uhrazením nákladů na vybavení stávajících ubikací novým zařízením. Rozhovor vyzněl v dohodu, na jejímž základě se komitét londýnského starosty měl starat o přímou péči v hromadných ubytovnách, zatímco Výbor pro pomoc uprchlíkům se měl soustředit na individuální pomoc. Komitét londýnského starosty se rozhodl provádět svoji akci samostatně. Výbor byl ochoten spolupracovat, pokud by byl o to požádán.

O poměrech v ubytovnách se objevovala řada informací v zahraničním tisku, které jitřily emoce především na domácí půdě. Úřední místa označovala řadu údajů z těchto zpráv za nepodložená či přímo lživá fakta. Doreen Warrinerové, zástupkyně British Committee for Refugees from Czechoslovakia, popisovala v Daily Telegraphu těžkou situaci německých demokratů v republice. Zprávu reprodukoval i deník Prager Tagblatt 15. prosince 1938. Warrinerová líčila „špatné poměry 4000 su- detoněmeckých sociálních demokratů, kteří měli mít nuzný život v táborech“. Psala, že v poslední době dostala četné nabídky od Angličanů na dary pro uprchlíky ve formě cigaret a čokolády. Považovala to za nedostatečné a žádala, aby v prvé řadě sbírali peníze, čímž by usnadnili vystěhování utečenců do zámoří. Pomoc očekávala i formou poskytování hromadných víz. Mimoto měli němečtí uprchlíci prožít osm týdnů polohladu a zanedbání bez naděje na jakékoliv zlepšení. Opatření přímé pomoci v táborech prostřednictvím fondu londýnského starosty mělo být prováděno s maximální nedostatečností a odkládáním. „Všechny tábory, které jsem viděla, jsou přeplněné, jen málo jich má uhlí a v jistém počtu lidu trpí hladověním, vinou místních autorit, které šetří na výdajích na stravu.“

Ústav pro péči o uprchlíky se proti těmto informacím ohradil a na článek reagoval slovy, že „zpráva tato budila dojem, jako by o německé sociální demokraty ze zabraného území bylo postaráno hůře než o většinu uprchlíků.“ Němci měli být zaopatřováni ve stejné míře jako českoslovenští uprchlíci. Nad základní pomoc dostávali různá přilepšení, která jim poskytovali bývalí poslanci DSAP. Výhodné mělo být i soustředění německých uprchlíků v ubytovnách, které umožňovalo rychlejší zásobování pomocí, což mělo být příznivější, než kdyby bydleli v roz-ptylu. I tak ubytovaní uprchlíci žili často v nevyhovujících podmínkách. Různá „přilepšení“ dostávali při návštěvách funkcionářů fondu londýnského starosty nejen němečtí, ale i českoslovenští uprchlíci. Navíc Warrinerová nepřesně generalizovala, neboť nemohla učinit prohlídku všech táborů v republice.

Ministerstvo sociální a zdravotní správy protestovalo proti dalším formulacím. Odmítalo, že by uprchlíci prožili týdny v polohladu a že pomoc prostřednictvím fondu londýnského starosty byla rozdělována s odklady a nedostatečně. Přeplnění táborů vyplývalo z překotné evakuace území a mělo být dočasné. Tím se nevyvracel fakt, že kapacita ubytoven se překračovala. Popisovaný nedostatek uhlí, textilu a oděvů byl zapříčiněn odstoupením území a dodávky vázly i pro běžné občany. Řada továren a dolů totiž připadla Německu. Co se stravování týče, ministerstvo uvedlo, že stravu opatřovaly okresní úřady hromadně z důvodu úspory prostředků a kontroly. Částka 8 Kč na hlavu a den na ubytování a stravování měla být tak vysoká, že nikdo z uprchlíků nemohl trpět hladem. Všechny stížností, kterých mělo být málo, byly ihned vyšetřovány.

Ministerstvo sociální a zdravotní správy kritizovalo také článek„Refugees in Peril“, který vyšel v Manchester Quardian 20. prosince 1938. Komentář uváděl, že tábory byly umístěny v pobořených selských statcích, v suterénních sokolských tělocvičnách, v opuštěných hostincích nebo v zámcích. Ve všech případech označoval poměry uprchlíků, z nichž převážná většina patřila k sudetským Němcům, za zanedbané. Češi byli ubytováni ponejvíce v soukromých domech. V mnoha táborech měli lidé dokonce hladovět. Organizace Československého červeného kříže neměla být dostatečně činná. Místní úředníci, jimž byla péče o uprchlíky svěřena, ačkoliv byli oprávněni vynaložit 8 Kč na hlavu a den na stravu, vydávali v několika případech na stravu jen 3 Kč denně, což i přiznali. Když autor článku tuto věc vytknul starostovi města, v němž sídlily tři tábory uprchlíků, slíbil, že učiní nápravu, avšak po 2 týdnech nepřestal přidělovat na stravu 3 Kč denně.„Navštívil jsem tábor v nádherném zámku, kde uprchlíci bydleli v banketové síni, skutečně však mrzli, protože tam nebylo vůbec otopného zařízení. Avšak převládající náladou je beznadějnost. Nelze očekávat od Čechů nutnou energii a dobrou vůli.“ Navíc v táborech uprchlíků blízko hranic měl panovat strach, že Němci budou pokračovat v zabírání dalších vsí, a proto úředníci nechtěli podniknout nic ve prospěch uprchlíků ze strachu, aby německou stranu neprovokovali.

V pracovním útvaru řízeném vojenskou správou, který korespondent navštívil, měly být špatné životní podmínky a strava tak nedostatečná, že hrozila vzpoura proti českému kapitánovi. Mužstvo mělo být zaměstnáno na urovnávání silnice, avšak pro tuto činnost měl chybět potřebný plán. Popisoval také hořkost německých demokratů nad tím, že byli zbaveni všeho, co činilo život snesitelným – za odměnu za své služby Československu a demokracii. Každý den několik lidi z mužstva mělo utíkat z táborů přes hranice do Německa a riskovat ztrátu života a svobody. Za řešení situace považoval přijetí asi 4000 uprchlických rodin britskými dominii. Navíc československá vláda neměla naléhat na návrat uprchlíků do okupovaného území. „Avšak budoucnost problému sudetských uprchlíku netkví v ideji dobročinné péče. Tuto myšlenku nutno opustiti a nalézt hospodářské řešení v průmyslovém rozvoji zámořských zemí,“ uzavíral korespondent Manchester Guardian.

Přestože ministerstvo sociální a zdravotní správy pochopitelně článek kritizovalo, souhlasilo s jeho závěrem, že k záchraně německých uprchlíků nestačila charitativní péče, nýbrž bylo nutno lépe organizovat vystěhovalectví. Některé z informací považovalo za nepřesné, jednak množství podporovaných německých uprchlíků (k 27. prosinci 1938 4641 osob), jednak i počet hromadných ubytoven (159 a žilo v nich celkem 10 154 utečenců). Jak vyplývá z uvedených statistik, ve složitých podmínkách ubikací musely žít také tisíce československých uprchlíků. Z počátku se obtížně realizovalo stravování a dostatečná nutriční hodnota potravin a pokrmů byla naplňována až postupem času. Mohlo se tedy stát, že uprchlíci nebyli dostatečně sytí. „Utíkají-li Němci z táborů přes demarkační čáru, jsou to jistě jen ti, kdož se ocitli mezi uprchlíky jen ze strachu z války a nemají se při návratu čeho obávat.“ Úřednická formulace zjevně zjednodušovala beznadějnou situaci demokratických Němců v uprchlických táborech, kdy mnozí nevydrželi čekání na vycestování a vraceli se zpět do okupovaného území. Na mnohé totiž čekalo pouze zaměstnání v pracovních táborech, neboť výkon řady jiných povolání svazovaly omezující regulativy. Na druhou stranu Raška uvádí, že organizace, pořádek, morálka a celkové prostředí byly lepší v táborech s německými uprchlíky než v táborech s českými hraničáři.„I Na Moravě bylo o uprchlíky německé národnosti postaráno lépe než o uprchlíky české.“ Inspekce táborů, kterou popisuje, dospěla k názoru, že činnost Jaksche a Hellera by měla být usměrněna vhodným způsobem, aby nepoškozovala úsilí pomoci uprchlíkům všech národností.

Ministerstvo realisticky odmítalo nepřesnou tezi o vynaložení finančních prostředků na stravování. „Pokud někde vynaložil okresní úřad méně než 8 Kč denně, činil tak proto, že v kraji nebylo tak draho. V jediném případě vyúčtoval okresní úřad 3 Kč na hlavu a den.“ Při řešení tak obrovské migrace obyvatelstva bylo obtížné zajistit ubytování nejvyšší kvality. Nesouhlasilo se závěry, že uprchlíci bydleli v pobořeném statku či opuštěném hostinci. Všechny objekty měly být používány po přiměřené úpravě. Modifikace ubikací se prováděla postupně, někde mohly být výtky oprávněné, což ministerská odpověď nedostatečně zohlednila.

Ostřejší byla reakce na „malicherné“ pronásledování německých demokratů. „Masa sudetských Němců neodolala nacistické propagandě hrůzy a zbytek věrných německých sociálních demokratů necítí se bezpečným v nynějším Československu. Na tom však nejsou vinni Češi. Nemůže býti tvrzeno, že československé úřady pečují méně o Němce než Čechy.“

Na druhou stranu český bulvární tisk psal o údajném přednostním právu Němců a židů, kteří měli být zaopatřováni větším dílem z uprchlické pomoci, či nepravdivě informoval o výnosu anglické půjčky, kterého mělo být doposud užito převážně ve prospěch utečenců německé a židovské národnosti. Seriózní deníky některé zprávy uváděly na pravou míru. Poměry v uprchlických ubytovnách (táborech) interesovaly zahraniční pozorovatele. Nedostatečný přehled o situaci v těchto zařízeních, ovlivněný vizitací nízkého počtu ubikací vedl k nepřesným generalizacím. Pravdivou stránkou cizích zpráv byla složitá a depresivní situace demokratických Němců, kteří čekali na vyjasnění svých poměrů.

Židovská sociální péče o uprchlíky a emigranty

V první vlně židovských uprchlíků v období po květnové mobilizaci převažovaly zámožné osoby, pro které nebylo zapotřebí sociální pomoci. Na podzim, kdy se struktura utečenecké vlny značně proměnila, si vzniklá situace vyžádala rychlého řešení na poli sociálního zaopatření. Migrace židů ještě zesílila po tzv. křišťálové noci, pogromu v území obsazeném Německem, Nejvyšší rada Svazu židovských obcí náboženských v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jako uznaný reprezentant židovské náboženské společnosti (podle § 9 zákona č. 9 z 21. 1. 1937) vzala na sebe přímou podporu židovských uprchlíků ze zabraného území již v druhé polovině září 1938. Konkrétním prováděním péče, spočívající v poskytování peněžitých podpor, poukázkách na stravu a přístřeší, pověřila Sociální ústav židovských náboženských obcí Velké Prahy v Praze V, Jáchymova 3. V této instituci vzniklo po dokončení obsazení pohraniční samostatné „oddělení pro péči o uprchlíky ze sudetského území“. O osoby s nezjištěným občanstvím se staralo emigrantské oddělení, ale také oddělení péče o průchozí. Ústav měl ve svém programu pouze doplnění všeobecné péče, proto poukazoval uchazeče v prvé řadě na veřejné činitele! Jelikož v mnoha případech bylo třeba jednat okamžitě a pomoci bezprostředně zejména v případech nemocných či starých lidí a dětí, vydával podpory ihned. „Všechen úřednický personál i řada dobrovolných pracovníků pracovala denně i po půlnoci v místnostech sociálního ústavu i na nádražích ke zmírnění bídy souvěrců.“ Teprve později, když byl zaopatřen prostředky z několika zdrojů, mohl se postarat o své běžence povětšinou sám.

Z údajů o poskytování podpory ze státních prostředků vyplývá, že takřka o všechny židovské uprchlíky se staraly výhradně židovské organizace. Ze státních prostředků bylo podle národnosti k 21. listopadu 1938 podporováno jen 70 židů. Z procentuálního hlediska k celkovému počtu uprchlíků pomoc čerpalo 0,3 % židů. Na základě souhrnných údajů se o podporu ze státních prostředků ucházelo celkem 269 židů z celkového počtu 19 101 židovských uprchlíků z území postoupených Polsku a Německu. Dá se proto předpokládat, že v prvních dnech využívali židovští uprchlíci v Praze i pomoc veřejnou, prostřednictvím dobrovolných organizací a později byli plně zaopatřováni zmíněným Sociálním ústavem. Na venkově se situace patrně vyvíjela obdobně a místní židovské náboženské obce velmi brzy převzaly utečence do své péče. Nejvyšší rada a rovněž židovské obce v jednotlivých městech žádaly MSP o refundaci poskytnutých výdajů, neboť vlastní prostředky téměř vyčerpaly a poskytování zaopatření bylo ohroženo.

Nápor žádostí o pomoc kvantitativně rostl. Jen od 12. října do 15. listopadu 1938 se na Sociální ústav obrátilo 1200 uchazečů. K 15. listopadu 1938 podporoval 500 rodin s asi 1100 osobami, které dostávaly pravidelné týdenní příspěvky. Výdaje na stravování činily 31 607,50 Kč, potraviny dodané přímo rodinám stály 2978 Kč, noclehy pak 40 508,20 Kč, za jízdenky do domovských obcí se utratilo 1771,60 Kč. Vydané hotové peníze dosáhly výše 34 587 Kč. Souhrn činil celkem 111 452,30 Kč.

Počet podporovaných rostl i z toho důvodu, že zpočátku žili uprchlíci z vlastních prostředků, které velmi rychle spotřebovali. Na konci prosince 1938 dostávalo týdenní podporu už 1250 osob. Až do 24. listopadu 1938 poukázala Nejvyšší rada tomuto ústavu 149 000 Kč (přičemž jen poslední listopadový týden to bylo 32 000 Kč). Vedle této dotace by se jeho činnost neobešla bez subvence od Sboru pro společné věci náboženských obcí židovských Velké Prahy a také různých darů a sbírek. Sociální ústav v letácích vyzýval židovské ženy k podpoře sbírky Červeného kříže a Českého srdce, při níž měly „darovat nad své síly.“ Blížila se zima a bylo třeba pomoci teplým prádlem a šatstvem nejen židovské chudině, ale také těm, kteří nuceně uprchli. Řádné vybavení potřebovali i utečenci, kteří odjížděli do zahraničí. Souvěrkyně tak měly dávat to, co mohly postrádat: zachovalé šaty, spravené boty, prádlo, konzervy a potraviny, léky pro nemocné, peřiny a deky. Svaz Čechů židů v Česko- slovenské republice organizoval v listopadu 1938 prostřednictvím svého ženského odboru sbírku pro uprchlíky z obsazeného území, která vynesla potraviny v hodnotě 6 tisíc korun, šatstvo a prádlo v desetinásobné hodnotě a hotovost 22 474 Kč. Dary byly rozděleny ve prospěch pomocných akcí Červeného kříže a Českého srdce. Ti členové náboženské obce v Karlíně, kteří zaslali nepatrný obnos, nebo neposlali vůbec nic, byli opětovně vyzýváni ke štědrosti.

Rozsáhlou pomoc poskytovaly taktéž židovské náboženské obce v ostatních městech Čech a Moravy. Organizační stránka akce se na českém venkově vytvářela postupně v průběhu listopadu 1938. Podíl židovských obcí ještě narostl potom, když velká města jako Praha, Brno, Olomouc a Moravská Ostrava byla uzavřena pro příliv uprchlíků a docházelo k jejich rozptylu z těchto měst. Význam zaopatřovací činnosti zhodnotil jeden z příslušníků prostějovské obce: „I když o naší sociální práci mnoho nemluvíme, ba dokonce se o ní málo slyší, konám přece jen v malém kroužku a ve vší tichosti nadlidskou práci a jsme ochotni podati možnost nahlédnouti do našich knih každému, kdo o to projeví zájem.“

Soupisy konkrétní pomoci od jednotlivých židovských náboženských obcí získal Rafael Springer, tajemník Svazu ortodoxních židů v ČSR, který informoval ministerstvo sociální péče o snaze vytvořit všežidovskou komisi, která by soustředila všechny židovské spolky, zabývající se péči o uprchlíky z okupovaného pohraničí. Springer se měl stát jeho jednatelem. Z registrů vyplývá, jak kontinuálně rostly náklady židovských obcí. Značná vydání směřovala nejen na péči o uprchlíky, ale také kurzy pro emigranty za účelem profesního přeškolení. Jenom židovská náboženská obec v Olomouci měla v tomto směru měsíční náklady 15 až 20 000 Kč. Navíc zaopatřovala 60 uprchlíků (28 z obsazených území a 32 z jiných území) a na každou osobu vydávala denně 10 Kč na sociální zaopatření. Velká část tamějších plátců proto dobrovolně zvýšila náboženskou daň pro rok 1938 o 100 %. I pro následující rok 1939 musela stanovit náboženskou daň o 60 až 100 % vyšší. Ani nárůst příjmů neměl pokrýt nezbytnou potřebu a deficit ve financích. Zisk dalších pro- středků se plánoval pomocí sbírek a věcných darů, k čemuž byly publikovány patřičné výzvy. Obdobně na schůzi představenstva židovské náboženské obce na Královských Vinohradech se ohledně zvýšení náboženské daně pro rok 1939 o 100 % rozpoutala delší debata, drtivá většina účastníků zvýšení této daně podpořila, hlasování proběhlo dokonce jednomyslně. Někteří účastníci navrhovali větší kvantitu dobrovolných sbírek, neboť vyslovovali obavu, aby v důsledku zvýšení daně nedocházelo k vystoupením ze židovských společností. Oponenti argumentovali, že dosavadní důvody odchodů byly odlišné. Impulsem pro prohlubování péče se stal i tehdejší názor nežidovských korporací, aby starost o podporu a vystěhování svých souvěrců nesli především sami židé. Nedostatek prostředků vedl olomouckou náboženskou obec k žádosti Nejvyšší radě židovských náboženských obcí, aby výlohy na uprchlíky hradila z fondu pro repatrianty, respektive, aby zakročila, aby se dotyčné výdaje kryly z anglické sbírky pro utečence. Jak byla vyřešena žádost, nevíme, avšak i židovští uprchlíci byli v hledáčku pracovníků výboru fondu londýnského starosty a dostávali peněžní i věcné příspěvky. Shrneme-li, náklady na péči rostly, v důsledku toho musely některé židovské obce zvednout náboženskou daň pro následující rok. Mezi souvěrci proběhly také sbírky pro zlepšení poměrů uprchlíků, a to s kladnými výsledky.

Čilá korespondence mezi jednotlivými židovskými náboženskými obcemi dosvědčuje vzájemnou pomoc. Židovská náboženská obec v Hodoníně, která podporovala židovské uprchlíky v „zemi nikoho“, tedy na demarkační čáře v prostoru Hrušek a Kostic, požádala o přispění židovskou náboženskou v Prostějově. Ta ochotně vyhověla a obratem poslala 2000 Kč.200 Subvence poskytly taktéž další židovské obce z Moravy a Slovenska. Samotná vydání na zaopatření 95 uprchlíků včetně podpor, stravování a posléze (po umožnění vstupu do ČSR) odtransportování vyšly na 18 000 Kč, které nepokryly ani zaslané příspěvky.

Zachované účty hodonínské židovské obce podávají jasný obraz denní spotřeby utečenců. 11. listopadu 1938 se kupovaly nejen potraviny pro vyváření, ale také ostatní nezbytné předměty: 12 mýdel, ¼ kávy, 2 kg masa, 1 ½ kg uzeného masa, 5 vajec, 2 kg cukru, 10 polévek, 2,10 marmelády. Jiné dny se pořizovaly: cibule, sádlo, paprika, krupice, mák, sůl, pepř, čočka, rýže, fazole, syrečky, vuřty, čaj, slivovice, svíčky, známky či kuřivo. Důležitou položku tvořily výdaje za palivo – uhlí, dřevo, ale také nezbytné telefonní hovory. Z pokladní knihy se dá dovodit, že denní výdaje se pohybovaly v řádech set korun.

Dokladem vzájemné podpory byla i žádost židovské náboženské obce v Prostějově na náboženskou obec v Brně, aby se uprchlíci z jejího obvodu přemístili do tábora v Ivančicích u Brna. Zároveň byla ochotna přispívat na každého z nich částkou 8 Kč, tedy výši běžných výdajů za ubytování a stravování v místě. Žádosti se velmi brzy vyhovělo. Tábor v Ivančicích vznikl nákladem 400 000 Kč a působením Pomocného výboru pro uprchlíky a převrstvení v Brně, Kolišti 57. Ubikace byla vhodně situována a rovněž nebyly zaznamenány stížnosti vůči jejímu fungování. Dokonce ji navštívili českoslovenští a zahraniční odborníci a zájemci, kteří podle výboru většinou prohlásili, že „je z nejlépe vedených a nejúčelněji vybavených zařízení svého druhu u nás.“ Inspekční zpráva uvádí, že šest set židovských běženců bylo vzorně zaopatřeno, což mělo souviset s „jejich bohatstvím a zámožností souvěrců.“

Důležitým prvkem souvisejícím s péčí byla registrace židovských uprchlíků. Na venkově probíhala v jednotlivých sídlech náboženských obcí. V Praze vznikla pro evidenci zvláštní kancelář v Praze I, Dlouhé třídě č. 41.

Vraťme se k činnosti Sociálního ústavu. S československými občany z pohraničí prchali také emigranti z Německa. Oddělení pro péči o emigranty už tak bylo velmi zatížené, neboť k nim přibyl velký počet uprchlíků z Rakouska. Odstoupení pohraničí přivedlo do Prahy další značný počet exulantů. Zatímco v červenci 1938 ústav pečoval o 698 osob, v říjnu 1938 se jejich počet vyšplhal až na 916, do konce prosince 1938 nepatrně klesl na 898 lidí. K nárůstu podporovaných docházelo i z dů- vodu vyčerpání prostředků, které měli emigranti k dispozici.

S ohledem na mezinárodně-politickou situaci druhé republiky nebylo možné počítat s dalším azylem těchto osob na státním území. Vystěhovalecké možnosti neodpovídaly představám o rychlém vyřešení otázky německé emigrace v Československu. Za rok 1938 se vystěhovalo 217 emigrantů nacházejících se v péči ústavu. V uvážení nutností postupné likvidace a zároveň vystěhovaleckých možností se Sociální ústav usilovně snažil o zřízení velkého uprchlického tábora. Po dlouhém jednání s ministerstvem vnitra obdržel příslib na zřízení ubikace ve Svatobořicích u Kyjova. Tamější objekty se adaptovaly a komplex měl být předán v září 1938 svému účelu. Po mnichovských událostech z původního plánu sešlo a tábor se musel dát k dispozici uprchlíkům z Těšínska. Ústav proto hledal další objekt a vedl dlouhá jednání o nájem továrny v Batelově u Jihlavy, které skončilo nezdarem. Nájem objektu v Bystré u Poličky byl znemožněn tím, že úřady nedaly souhlas ke zřízení tábora v pohraničním okrese. Vyjednávání o vybudování barákového tábora v Polné dopadla úspěšně a byla zajištěna značná část nákladů na jeho zbudování.Následně se muselo rozhodnout o formě ubikace, s jejíž stavbou se mělo začít v březnu 1939. Kolektiv emigrantů v Záběhlicích se rozšířil a přechodně bylo zřízeno ještě další společenství v Praze, které z policejních důvodů nemohlo být dlouho udrženo. Kromě peněžité podpory se Sociální ústav staral také o naturální podporu, a to ve formě přídělu šatstva, nábytku, uhlí a potravin.

Pro emigranty se udržovala „osada“ v Praze ve Dlouhé třídě 41, kde měli možnost pobytu a mimoto zde dostávali denně svačinu. Průměrná denní návštěva činila koncem roku 1938 170 osob. Sociální ústav vyvíjel iniciativu k centralizaci emigrantského zaopatření na území celé republiky, zúčastnil se proto porady moravských náboženských obcí v srpnu 1938. Nakonec vzniklo ústředí pro péči o emigranty, k němuž přistoupily náboženské obce v Praze, Brně a Moravské Ostravě, jehož jednatelem se stal zmíněný ústav. Nově konstituovaná instituce by nemohla dostát úkolu péče o emigranty bez vydatné pomoci, které se jí dostávalo od nejvýznamnější americké židovské charitativní organizace – JOINT (American Jewish Joint Distribution Committee). Péče o emigranty stála Sociální ústav v roce 1938 1 110 507,75 Kč. Oproti minulému roku stouply náklady téměř dvojnásobně. Dar od JOINT na zaopatření činil 745 046,85 Kč. Sbírky vynesly 364 748,65 Kč, schodek péče činil 714,25 Kč. Tuto částku refundoval JOINT v lednu roku 1939.Shrneme-li, Sociální ústav židovských náboženských obcí byl pověřen péčí o uprchlíky za spolupráce jednotlivých židovských náboženských obcí. Dá se předpokládat, že v prvních dnech využívali židovští uprchlíci v Praze i pomoc veřejnou, prostřednictvím dobrovolných organizací a později byli plně zaopatřováni zmíněným ústavem. Na venkově se situace vyvíjela patrně obdobně a utečence převzaly do péče místní židovské náboženské obce. Náklady na péči rostly, v důsledku toho musely některé židovské obce zvednout náboženskou daň pro následující rok. Mezi souvěrci proběhly sbírky pro zlepšení situace uprchlíků s kladnými výsledky. Jednotlivé židovské obce obratně spolupracovaly. Pro žiidovské uprchlíky zajišťovaly všestrannou pomoc: stravování, ubytování, příspěvky na jízdné, přeškolovací kurzy a pomáhaly s vystěhováním z republiky. Situace ve státě neumožňovala trvalé zakotvení židovských uprchlíků, jednak pro hospodářské potíže (nepřijímání do zaměstnání, obtížnost obnovení samostatné existence), jednak z politických důvodů, neboť i úřední kruhy dávaly najevo, že si nepřejí trvalé usídlení těchto osob v republice.

Německá pomoc uprchlíkům

Úřední statistika uvádí v listopadu 1938 8817 uprchlíků německé národnosti, kteří se nacházeli na území Čech a Moravy. K 1. červenci 1939 jejich počet ještě vzrostl na 10 776 osob (10 496 z německého pohraničí a 280 z Těšínska). Podle Heumose tvořilo jádro německých sociálnědemokratických uprchlíků 4000, maximálně 5000 lidí, německých komunistů napočítal kolem 2000. Údaje můžeme doplnit z materiálů, které Heumos nemohl mít k dispozici a z nich vyplývá, že komunistická Solidarita registrovala v listopadu 2200 uprchlíků, kteří se nemohli vrátit do okupovaného pohraničí. O obdobný počet se staral komunistický tzv. Döllingův výbor. Uvedená data zohledňují také české komunisty. Jiné údaje k členům DSAP, mimo těch Heumosových, nejsou k dispozici.

Ze státních prostředků se v listopadu 1938 podporovalo 3867 Němců. Vzhledem k celkovému počtu německých utečenců bylo na státní subvenci závislých 16 % z nich. Šíma uvádí, že na veřejnou pomoc reflektovalo 13 308 Němců. Němečtí uprchlíci v hojné míře využívali sociální zaopatření, které probíhalo podle stranického klíče – tedy sociálnědemokratického či komunistického, ale také nadstranického, a to v Německém domě. Část z nich žila z vlastních úspor.

Většina exponovaných členů a důvěrníků DSAP se včas evakuovala. Pokud šlo o zaměstnance strany nebo podniků s německou sociálně demokratickou stranou spolupracujících, obdrželi všichni jako odbytné mzdy a gáže půl roku napřed, aby alespoň pro nejbližší dobu byli zbaveni existenčních starostí. Tím způsobem se vyřešilo zaopatření části členů strany.

Němečtí sociálnědemokratičtí uprchlíci se měli hlásit na sekretariátu strany Praha XII, Slezská 13, kde obdrželi další informace. Na tomto místě působil i Komitét pro německé sociálnědemokratické uprchlíky zkracovaný jako komitét Jaksch–Taub. „Lidé v tomto komitétu pracovali dnem i nocí, udržovali spojení s uprchlickými tábory, chránili ty, kteří dorazili do Prahy, aby ji brzy nemuseli opouštět, neboť Praha a také další větší města byla přistěhování uzavřena. Museli chránit i ty, kteří našli místo v nevhodných prostorech na statcích a školách na venkově. Usilovali o přerušení zpětných transportů.“ Pokud utečenci měnili místo pobytu, měli tuto skutečnost oznámit zmíněnému výboru, kde rovněž podávali svoje dojmy a popisovali události v táborech a společnostech. Povinnosti policejního přihlášení nebyli tímto zproštěni. Dále byli nasměrováni či odesláni do příslušné hromadné ubytovny, kde se jim poskytla strava. Péči o hromadné ubytovny a s tím související zaopatření hradil fond londýnského starosty. Stranický rozpočet totiž bojoval s deficitem. Policejní zpráva ze začátku listopadu 1938 považovala finanční stav DSAP za zcela dezorganizovaný, neboť poslední část zbývajících rezerv byla již vyčerpána. Přes tuto komplikaci vypomáhali funkcionáři strany vlastním uprchlíkům různými přilepšeními. Interesovali cizinu na jejich osudu, vodili zahraniční návštěvy do táborů a současně usilovali o získání prostředků k dalšímu vydržování uprchlíků. „Naši poslanci a senátoři byli bez výjimky na cestách v uprchlických táborech, na nádražích, u úřadů, na centrálních místech. To se dělo za chaotických okolností.“ Přestože se představitelé strany ve vzpomínkách o státních příspěvcích na zaopatření uprchlíků nezmiňují, neznamená to, že by o ně neusilovali. Jaksch, který přijel do Plzně 19. listopadu 1938 s tajemníkem Willy Wankou a jednatelem Výboru pro pomoc uprchlíkům Karlem Schwarzem, se na tamějším policejním ředitelství dožadoval, aby 30 funkcionářů strany bylo převzato do veřejné sociální péče. Přítomní zástupci mu to přislíbili.

Funkcionáři DSAP zpočátku usilovali o soustředění vlastních uprchlíků. Poslanec Klein proto žádal 13. října 1938 na ministerstvu sociální péče poskytnutí vhodného objektu v okolí Prahy pro ubytování 400–500 přistěhovalců z pohraničí zejména demokratických Němců. Profesně mělo jít o soukromé dělníky, úředníky a drobné živnostníky. Poslanci Klein a Taub disponovali evidencí těchto osob a soustředění uprchlíků mělo být jen provizoriem na dobu určitou do rozhodnutí o jejich dalším osudu. Obdobně funkcionáři DSAP rozpracovali plán na přesunutí ohrožených uprchlíků na Moravu, kde by byli soustředěni do doby vyřešení jejich situace a odkud měli snazší možnost cestovat do Polska, či Slovenska. Taub s Jakschem se proto odebrali za gen. Krejčím, náčelníkem hl. štábu, jestli by bylo možné zapůjčit několik náklaďáků na provedení tohoto plánu. „Nemůžeme dělat vůbec nic, takovýto trans- port by byl zastaven Hitlerem a nasměrován do Německa,“ měl prohlásit Krejčí. Jeho slova je třeba brát s určitou rezervou, neboť vylíčení vracení uprchlíků v Jakschově a Kolarzově práci operuje s několika nepodloženými fakty (především žádostí Německa o jejich vydání). Podstatné však je to, že plán na soustředění německých utečenců na Moravě padl. Musíme si uvědomit, že v tu dobu totiž ještě stále neměla výlučnost pouze vystěhovalecká akce, i když se s ní počítalo, ale také usídlení části uprchlíků v republice.Dosvědčovaly to komentáře ve stranickém periodiku Sozialdemokrat. Egon Schwelb uvažoval v jednom z nich takto: „Povinnost strany je udělat všechno proto, aby těm, kteří ztratili vlast, spoluvytvořila vlast novou. Někteří příslušníci strany musí najít životní možnosti v republice. Jiní si zvolí za vlast cizí, evropské, mimoevropské země.“ S tím souvisely projekty kolonizace, které se rozvíjely nejen na platformě roz- hovorů, ale i konkrétních jednání, která probíhala mezi politiky německých aktivistických stran. Mimoto Sozialdemokrat vyzýval k pomoci Čechům a Němcům-uprchlíkům bez ohledu na stranickou příslušnost.

Německá uprchlická pomoc probíhala totiž i v Německém domě (Deutsches Haus) na Příkopech v Praze I. Akční výbor Sudetoněmecké národní rady (Der Aktionausschuβ des Sudetendeutschen Nationalrates) ve složení senátor Karl Kostka (DdFP), poslanec Wenzel Jaksch (DSAP), Toni Köhler (dříve Bund der Landwirte-BdL-Svaz ze- mědělců),229 Pater Emanuel Reichenberger (předseda Lidového svazu německých katolíků – Volksbund deutscher Katholiken) a doc. dr. Kurt Sitte (DdFP) podepsali prohlášení Akčního výboru sudetoněmecké uprchlické pomoci (Der Aktionausschuβ der Sudetendeutschen Flücht- lingshilfe), ve kterém nabádali k pomoci utečencům bez rozdílu národnosti a vyznání. Vytyčenému cíli měly sloužit právě místnosti Německého domu (Deutsches Haus).

Připravil: Dr. O. Tuleškov

Vydaly České národní listy jako 854. publikaci, která je určena pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha 21.4.2025.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz

http://ceske-narodni-listy.estranky.cz